Už jsou tři hodiny ráno a já pořád nemůžu usnout. Neustále se v posteli převaluji a slzy se mi derou do očí. I když je to už tak dlouho co se to stalo. Tak dlouho… Dodnes mě trápí otázka, proč se to stalo? Proč právě nám? Stále to vidím, jako by to bylo včera…
Znali jsme se už delší dobu, ale zamilovali jsme se do sebe poměrně nedávno. Nikdy jsem nevěřil, že bych právě s ní, mohl být tak šťastný. Bylo nám spolu nádherně. Ať jsme byli kdekoliv. A právě proto nechápu za co mě osud tak ztrestal.
Ráno jsem se vzbudil a všechno bylo jako obvykle. Svítilo sluníčko, bylo celkem teplo, bylo sedm hodin ráno, normální dubnový den. Ale já jsem se cítil divně. Zvláštně. Snad podrážděně nebo co. Něco mě zevnitř sužovalo. Rozkládalo mě to zaživa. Snažil jsem se tomu nevěnovat pozornost, ale ten pocit byl silnější než mé racionální myšlení. Nevěděl jsem proč to je, ale prostě to tu bylo. Dost mě to znervózňovalo. Byl jsem roztěkanej a asi dost nepříjemnej.
Petru jsem viděl až po vyučování. Hned jak mě viděla tak jí došlo, že něco není v pořádku. Ptala se mě co mi je, ale jen jsem jí odsekl, že se nic neděje. Radši už se neptala.
Vyrazili jsme spolu do skate parku, jak jsme byli už dlouho domluvení. No teda tomu plácku s pár rampama, který tady v Písku jsou. Jí to nevadilo a já jsem si alespoň mohl zajezdit. Dívala se na mě ráda. Myslel jsem si, že by třeba to ježdění mohlo zahnat ten divný pocit, ale jezdil jsem už hodinu a nic. Začínal mi vadit, protože jsem byl úplně rozhozenej. Všichni se mi smáli, a tak jsem se asi urazil a šel si na chvíli odpočinout za Petrou. Celou dobu si s někým smskovala a pořád se u toho usmívala. Zeptal jsem se jí s kýmpak si to píše a ona odvětila že mi do toho nic není. To už mě vážně dorazilo. Rozkřikl jsem se, že jestli má někoho jiného a dokonce je jí jedno že si s ním píše když sedím vedle ní, tak že se taky můžeme rozejít. Nevěřícně na mě koukala, jestli to myslím vážně. Myslel. Vážně mě to naštvalo. Pokusila se o úsměv a řekla, že si píše jen s kamarádkou, že se klidně můžu podívat. Ale to mě nezajímalo. Byl jsem vážně nepříčetnej. Petra se zvedla a řekla mi že dokud se neuklidním, tak že se nemusíme vidět. Prý je se mnou dneska celou dobu k nevydržení. Až budu v pohodě ať se ozvu. Jediný co jsem jí na to řekl bylo fajn. Vzala si svoje věci, otočila se, řekla ahoj a odešla. Koukal jsem za ní celou dobu co šla ke zdrávce. Na jednu stranu jsem chtěl aby se vrátila, ale zvítězila moje mužská ješitnost a hlavou mi projelo jen ať si jde. Znovu jsem se za ní otočil, ona právě dělala to samé. Už byla v zatáčce. Raději jsem se otočil zpět aby si snad nemyslela, že je mi to líto. Bylo, ale nechtěl jsem to přiznat. Znovu jsem se za ní podíval, už jen koutkem oka. Šla. Otočí se ještě? Otočila. Tak jsem se otočil nazpátek. V tu chvíli se ozvala příšerná rána. Nevěděl jsem sice co to bylo, ale nějakým způsobem mi to došlo. Do očí mi vhrkly slzy a hlavou mi jen projelo, ne není to pravda že ne. NE! S hrůzou v očích jsem se otočil. Moje nejhorší představa byla skutečností. Stál tam červený Favorit a Petra ležela pod ním. Sebral jsem se a co nejrychleji dojel na místo nehody. Z vozu vylezl řidič a mlel něco o tom, že mu tam vlezla, že za to nemohl. Nevnímal jsem ho. Vnímal jsem jen Petru, ležící na zemi v kaluži krve. Okamžitě jsem se k ní sklonil. Dýchá, pane bože ona dýchá! Otevřela oči a podívala se na mě. Pokusil jsem se o úsměv a řekl, že všechno bude dobrý. Ať se nebojí. V jejím pohledu bylo vidět že mi stejně nevěří. Uklidňoval jsem jí jak jen to šlo. Věděl jsem že je konec, ale nechtěl jsem si to připustit. Podívala se na mě: "Já umřu, že jo? Nemusíš mě uklidňovat. Vím to. Cítím to." Plakal jsem. Příšerně. Byla to moje vina. Mohl jsem za to já. Kdybych nebyl tak hnusnej, tak neodešla a nestalo by se to. Stačilo pár vteřin a všechno by bylo v pořádku. " Ne miláčku, ty neumřeš, vydrž. Sanitka už je na cestě. Vydrž!" Kolem byla spousta lidí. Moji kamarádi a dokonce už i nějací čumilové. Naposled se na mě podívala: "Jen jsem ti chtěla říct, že tě miluju. Šíleně moc tě…" Už to ani nedořekla. Její srdce přestalo bít. Zemřela. Né! Prosím. To ne! To nemůže být pravda. Prober se prosím. V tu chvíli už tam byla sanitka. Odtrhli mě od ní a pokoušeli se jí oživit. Marně. Jen ke mně přistoupil záchranář a řekl mi že je mu to líto. Seděl jsem tam na obrubníku, koukal jak odvážejí její bezvládné tělo a plakal. Nechtěl jsem to pochopit. Proč? Za co? Proč se to stalo zrovna mně? Nechtěl jsem si připustit, že už není. To že už jí zítra ani pozítří neuvidím. Už nikdy. Kamarádi mě uklidňovali, ale nemělo to smysl. Bylo po všem. Koukal jsem se za odjíždějícím pohřebákem a loučil se s ní. Navždy. "Miluju tě!" Pronesl jsem do větru. Snad to k ní dolétlo.
Jediné na co jsem se ještě ten den zmohl bylo dostat se do nejbližšího baru a opít se do němoty. Druhý den když jsem se vzbudil bylo už poledne. Přál jsem si aby se mi to všechno jen zdálo. Ale když přišla máma se smutným výrazem v obličeji a pronesla něco ve smyslu, že jí to je moc líto, tak jsem věděl, že je to krutá realita. Nechtělo se mi žít. Bez ní mě život netěšil…
A netěší vlastně dodnes. Ten den na tom místě neumřela jen Petra, ale umřelo i něco ve mně. V mém srdci. Dodnes si to všechno vyčítám a taky vím, že ten pocit co mě ten den od rána sužoval byl spjatý s tímhle. Dodnes každou noc, když si lehnu do postele, tak jí vidím. Její úsměv i její pláč. Její fotka mi stále stojí na nočním stolku. Nechci bez ní žít. Nechci žít vůbec. Chci za ní. Nechápu, jak jsem se během těch pár týdnů dokázal takhle zamilovat, ale stalo se. Nevím jestli kdy budu moct nějakou dívku takhle milovat. Myslím že ne. Celý život na ní budu myslet. Každou noc snít. Snít o nás. O naší lásce. A proč právě dnes nemůžu v klidu spát? Protože dnes je to přesně rok co se to stalo…
Znali jsme se už delší dobu, ale zamilovali jsme se do sebe poměrně nedávno. Nikdy jsem nevěřil, že bych právě s ní, mohl být tak šťastný. Bylo nám spolu nádherně. Ať jsme byli kdekoliv. A právě proto nechápu za co mě osud tak ztrestal.
Ráno jsem se vzbudil a všechno bylo jako obvykle. Svítilo sluníčko, bylo celkem teplo, bylo sedm hodin ráno, normální dubnový den. Ale já jsem se cítil divně. Zvláštně. Snad podrážděně nebo co. Něco mě zevnitř sužovalo. Rozkládalo mě to zaživa. Snažil jsem se tomu nevěnovat pozornost, ale ten pocit byl silnější než mé racionální myšlení. Nevěděl jsem proč to je, ale prostě to tu bylo. Dost mě to znervózňovalo. Byl jsem roztěkanej a asi dost nepříjemnej.
Petru jsem viděl až po vyučování. Hned jak mě viděla tak jí došlo, že něco není v pořádku. Ptala se mě co mi je, ale jen jsem jí odsekl, že se nic neděje. Radši už se neptala.
Vyrazili jsme spolu do skate parku, jak jsme byli už dlouho domluvení. No teda tomu plácku s pár rampama, který tady v Písku jsou. Jí to nevadilo a já jsem si alespoň mohl zajezdit. Dívala se na mě ráda. Myslel jsem si, že by třeba to ježdění mohlo zahnat ten divný pocit, ale jezdil jsem už hodinu a nic. Začínal mi vadit, protože jsem byl úplně rozhozenej. Všichni se mi smáli, a tak jsem se asi urazil a šel si na chvíli odpočinout za Petrou. Celou dobu si s někým smskovala a pořád se u toho usmívala. Zeptal jsem se jí s kýmpak si to píše a ona odvětila že mi do toho nic není. To už mě vážně dorazilo. Rozkřikl jsem se, že jestli má někoho jiného a dokonce je jí jedno že si s ním píše když sedím vedle ní, tak že se taky můžeme rozejít. Nevěřícně na mě koukala, jestli to myslím vážně. Myslel. Vážně mě to naštvalo. Pokusila se o úsměv a řekla, že si píše jen s kamarádkou, že se klidně můžu podívat. Ale to mě nezajímalo. Byl jsem vážně nepříčetnej. Petra se zvedla a řekla mi že dokud se neuklidním, tak že se nemusíme vidět. Prý je se mnou dneska celou dobu k nevydržení. Až budu v pohodě ať se ozvu. Jediný co jsem jí na to řekl bylo fajn. Vzala si svoje věci, otočila se, řekla ahoj a odešla. Koukal jsem za ní celou dobu co šla ke zdrávce. Na jednu stranu jsem chtěl aby se vrátila, ale zvítězila moje mužská ješitnost a hlavou mi projelo jen ať si jde. Znovu jsem se za ní otočil, ona právě dělala to samé. Už byla v zatáčce. Raději jsem se otočil zpět aby si snad nemyslela, že je mi to líto. Bylo, ale nechtěl jsem to přiznat. Znovu jsem se za ní podíval, už jen koutkem oka. Šla. Otočí se ještě? Otočila. Tak jsem se otočil nazpátek. V tu chvíli se ozvala příšerná rána. Nevěděl jsem sice co to bylo, ale nějakým způsobem mi to došlo. Do očí mi vhrkly slzy a hlavou mi jen projelo, ne není to pravda že ne. NE! S hrůzou v očích jsem se otočil. Moje nejhorší představa byla skutečností. Stál tam červený Favorit a Petra ležela pod ním. Sebral jsem se a co nejrychleji dojel na místo nehody. Z vozu vylezl řidič a mlel něco o tom, že mu tam vlezla, že za to nemohl. Nevnímal jsem ho. Vnímal jsem jen Petru, ležící na zemi v kaluži krve. Okamžitě jsem se k ní sklonil. Dýchá, pane bože ona dýchá! Otevřela oči a podívala se na mě. Pokusil jsem se o úsměv a řekl, že všechno bude dobrý. Ať se nebojí. V jejím pohledu bylo vidět že mi stejně nevěří. Uklidňoval jsem jí jak jen to šlo. Věděl jsem že je konec, ale nechtěl jsem si to připustit. Podívala se na mě: "Já umřu, že jo? Nemusíš mě uklidňovat. Vím to. Cítím to." Plakal jsem. Příšerně. Byla to moje vina. Mohl jsem za to já. Kdybych nebyl tak hnusnej, tak neodešla a nestalo by se to. Stačilo pár vteřin a všechno by bylo v pořádku. " Ne miláčku, ty neumřeš, vydrž. Sanitka už je na cestě. Vydrž!" Kolem byla spousta lidí. Moji kamarádi a dokonce už i nějací čumilové. Naposled se na mě podívala: "Jen jsem ti chtěla říct, že tě miluju. Šíleně moc tě…" Už to ani nedořekla. Její srdce přestalo bít. Zemřela. Né! Prosím. To ne! To nemůže být pravda. Prober se prosím. V tu chvíli už tam byla sanitka. Odtrhli mě od ní a pokoušeli se jí oživit. Marně. Jen ke mně přistoupil záchranář a řekl mi že je mu to líto. Seděl jsem tam na obrubníku, koukal jak odvážejí její bezvládné tělo a plakal. Nechtěl jsem to pochopit. Proč? Za co? Proč se to stalo zrovna mně? Nechtěl jsem si připustit, že už není. To že už jí zítra ani pozítří neuvidím. Už nikdy. Kamarádi mě uklidňovali, ale nemělo to smysl. Bylo po všem. Koukal jsem se za odjíždějícím pohřebákem a loučil se s ní. Navždy. "Miluju tě!" Pronesl jsem do větru. Snad to k ní dolétlo.
Jediné na co jsem se ještě ten den zmohl bylo dostat se do nejbližšího baru a opít se do němoty. Druhý den když jsem se vzbudil bylo už poledne. Přál jsem si aby se mi to všechno jen zdálo. Ale když přišla máma se smutným výrazem v obličeji a pronesla něco ve smyslu, že jí to je moc líto, tak jsem věděl, že je to krutá realita. Nechtělo se mi žít. Bez ní mě život netěšil…
A netěší vlastně dodnes. Ten den na tom místě neumřela jen Petra, ale umřelo i něco ve mně. V mém srdci. Dodnes si to všechno vyčítám a taky vím, že ten pocit co mě ten den od rána sužoval byl spjatý s tímhle. Dodnes každou noc, když si lehnu do postele, tak jí vidím. Její úsměv i její pláč. Její fotka mi stále stojí na nočním stolku. Nechci bez ní žít. Nechci žít vůbec. Chci za ní. Nechápu, jak jsem se během těch pár týdnů dokázal takhle zamilovat, ale stalo se. Nevím jestli kdy budu moct nějakou dívku takhle milovat. Myslím že ne. Celý život na ní budu myslet. Každou noc snít. Snít o nás. O naší lásce. A proč právě dnes nemůžu v klidu spát? Protože dnes je to přesně rok co se to stalo…
Zdroj: http://resurrection.blog.cz/
Na mém blogu postupuješ do druhého kola a nej znetvořený obrázek, tak sháněj hlásky, hodně štěstí!=)